Jak to doopravdy chodí v recruitmentu

Podle mě je to takový malý, rohatý, škodolibý hajzlík, který, když už už něco vypadá, že dopadne, postrčí kandidáta svými vidlemi někam jinam a jen se tomu chechtá. Tu podstrčí jinou pracovní nabídku, tu našeptá, že nejlepší bude zůstat ve stávající práci. Zaměstnavatele nutí rušit pracovní pozice a dávat příležitosti interním kandidátům. Pokud se mu nedaří proces překazit standardními metodami, bez skrupulí sáhne i po něčem drsnějším. Jednomu kandidátovi, který po letech měnil práci a před nástupem do nové se rozhodl odjet na vysněnou dovolenou do Afriky, dokonce nechal prokousnout nohu krokodýlem. A bylo po placementu. Chudák kandidát.

Pro ty z vás, kdo neděláte v recruitmentu je potřeba říct, že my všichni, kdo v recruitmentu děláme – konzultanti, recruiteři, headhunteři, talent sourceři nebo jakkoli se jmenujeme, děláme tuhle práci pro tu odměnu, když nám jako kandidát nastoupíte. Ale neděláme to jenom kvůli odměně, to bychom u téhle práce dlouho nevydrželi. Musí vás to prostě bavit. Musíte mít radost z úspěchu svého kandidáta, musíte mít radost, když firma konečně potká toho pravého člověka. To je tou přidanou hodnotou. Protože do výběrového procesu vstupuje tolik vlivů, že je nikdy nemůžete všechny ovlivnit. A tak se snažíte a děláte, co můžete, zatímco rohatý bůžek se chechtá, až se plácá do kolen.

 (TČ)